Vymedzenie pojmu verejný obstarávateľ

Předseda žalovaného (Úřad pro ochranu hospodářské soutěže) rozhodnutím ze dne 22.12.2015, č. j. ÚOHS-R383/2014/VZ-45626/2015/322/KMr zamítl rozklad žalobkyně (Krajská hospodářská komora Královéhradeckého kraje) a potvrdil rozhodnutí žalovaného ze dne 17.10.2014, č. j. ÚOHS-S63/2014/VZ-22026/2014/512/IHI, dle jehož výroku se žalobkyně dopustila správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) ZoVR.

Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6.3.2018, sp. zn. 29 Af 24/2016, žalobu zamítl. Nepřisvědčil námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného, neboť shledal, že žalovaný zaujal jasné stanovisko ohledně stěžejních námitek uvedených v rozkladu a nebyl povinen reagovat na každou dílčí výtku žalobkyně. Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též "stěžovatelka") včas kasační stížnost.

Nejvyšší správní soud ČR (dále též "Nejvyšší správní soud") nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též "s. ř. s.") přípustná, a stěžovatelka je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupena advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s § 109 odst. 3 a odst. 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Kasační stížnost není důvodná. Z provedené rekapitulace je zřejmé, že v posuzované věci se jedná zejména o posouzení, zda se stěžovatelka dopustila správních deliktů podle § 120 odst. 1 písm. a) ZoVR.

Stěžovatelka především namítá, že se správních deliktů podle § 120 odst. 1 písm. a) ZoVR nemohla dopustit, jelikož není veřejným zadavatelem ve smyslu § 2 odst. 2 písm. d) ZoVR, podle kterého veřejným zadavatelem je jiná právnická osoba, pokud 1. byla založena či zřízena za účelem uspokojování potřeb veřejného zájmu, které nemají průmyslovou nebo obchodní povahu, a 2. je financována převážně státem či jiným veřejným zadavatelem nebo je státem či jiným veřejným zadavatelem ovládána nebo stát či jiný veřejný zadavatel jmenuje či volí více než polovinu členů v jejím statutárním, správním, dozorčím či kontrolním orgánu.

Nejvyšší správní soud předesílá, že zákon o veřejných zakázkách do právního řádu České republiky implementoval směrnici Evropského parlamentu a Rady 2004/18/ES ze dne 31. března 2004 o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na stavební práce, dodávky a služby. Podle judikatury Soudního dvora EU musí být podmínky, které pro označení určitého subjektu jako veřejného zadavatele vymezují směrnice, splněny kumulativně (srov. rozsudek z 1.2.2001 ve věci C-237/99, Recueil, s. I-939, bod 40, a zde citovaná judikatura či rozsudky z 10.4.2008 ve věci C-393/06, Recueil s. I-2339, bod 36; z 10.11.1998 ve věci C-360/96, Recueil, s. I-06821, bod 29; z 10.5.2001 ve spojených věcech C-223/99 a C-260/99 Recueil, s. I-03605, bod 26 a z 27.2.2003 ve věci C-373/00 Recueil, s. I-01931, bod 34).

Z citovaného ustanovení zákona o veřejných zakázkách vyplývá, že aby bylo možné jinou právnickou osobu považovat za veřejného zadavatele ve smyslu tohoto ustanovení, musí být kumulativně splněny podmínky uvedené pod bodem 1 a zároveň alespoň jedna z podmínek alternativně uvedených pod bodem 2.

Pokud směrnice 2004/18/ES v původní anglické verzi používá pro tzv. jinou právnickou osobu označení , t.j. "osoba zřízená veřejným právem" nebo "osoba veřejného práva", nijak to nevyvrací skutečnost, že stěžovatelku je možné považovat za veřejného zadavatele. Stěžovatelka je totiž složkou Hospodářske komory České republiky (dále též "HK ČR"), která je zřízena ve veřejném zájmu (k podpoře podnikatelského prostředí v České republice, resp. v regionech) na základě zákona č. 301/1992 Sb., o Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále též "zákon o HK"), nikoli na základě soukromoprávního jednání, a na stěžovatelku tudíž lze nahlížet jako na právnickou osobu veřejného práva ve smyslu právní doktríny (srov. HURDÍK, J., HENDRYCH, D., GERLOCH, A. Právnická osoba. In. HENDRYCH, D. a kol. Praha: C. H. Beck, 2009).

K námitce, že krajský soud v rozporu se zákonem o HK a dalšími předpisy stěžovatelku označuje za pou­hou složku HK ČR, Nejvyšší správní soud uvádí, že tento závěr krajského soudu je správný a vyplývá konkrétně z § 3 odst. 4 zákona o HK, podle kterého se na regionální komory vztahují ustanovení tohoto zákona týkající se okresních komor, ve spojení s § 3 odst. 6 téhož zákona, podle kterého vztahy komor k okresním komorám a společenstvům neupravené tímto zákonem upraví statuty komor, a čl. 1 odst. 4 statutu HK ČR, dle kterého tvoří regionální komory hospodářské komory složku HK ČR. Stěžovatelka je regionální komorou, vzniklou sloučením okresních komor, jak je uvedeno v § 1 odst. 6 jejího statutu. Z výše uvedeného tudíž vyplývá, že stěžovatelka je složkou HK ČR, což zároveň potvrzuje správnost závěru, že vystavuje osvědčení o původu zboží a karnety A. T. A. (dále též "Certifikáty").

Stěžovatelka v kasační stížnosti dále vyjádřila přesvědčení, že účelem a smyslem jejího zřízení a fungování primárně není uspokojování potřeb veřejného zájmu. K této argumentaci stěžovatelky Nejvyšší správní soud v prvé řadě uvádí, že z bodů 25 a 26 rozsudku Soudního dvora EU ze dne 15.1.1998, ve věci C-44/96 Recueil s. I-00073, vyplývá, že naplnění podmínky založení či zřízení za účelem uspokojování potřeb veřejného zájmu nebrání, pokud daný subjekt provozuje i jiné činnosti nad rámec úkolů ve veřejném zájmu a postačuje, pokud činnost ve veřejném zájmu tvoří byť i relativně malý podíl na činnosti daného subjektu. Pou­kaz krajského soudu na toto rozhodnutí proto považuje Nejvyšší správní soud za přiléhavý a správný, neboť z něj vyplývá obecně platný závěr ve vztahu k hodnocení obsahu činnosti daného subjektu. Argumentace, že vydávání dokumentů typu občanského průkazu či cestovního pasu je zcela neporovnatelné s vydáním Certifikátů, které jsou do značné míry substitutovatelné s jinými soukromoprávními instituty, se netýká poměru činností ve veřejném zájmu a ostatních činností vykonávaných určitým subjektem, ale jiné otázky, konkrétně toho, zda určitý druh činnosti je ve veřejném zájmu.

Stěžovatelka dále předestřela důvody, pro které má za to, že její činnost nepředstavuje "uspokojování potřeb veřejného zájmu" ve smyslu § 2 odst. 2 písm. d) ZoVR. Tomu, že nedochází k ingerenci státu do jejího fungování, lze přisvědčit. Tato skutečnost však pouze znamená, že není splněna jedna z možností (podmínek) uvedených v tomto ustanovení, konkrétně v jeho bodě 2. Tím není vyloučena možnost, že stěžovatelka je veřejným zadavatelem ve smyslu § 2 odst. 2 písm. d) ZoVR, neboť bod 2 upravuje alternati