Považuje sa nákup majetkového práva za zákazku, a teda podlieha takýto nákup režimu verejného obstarávania?

Zadavatel - Liberecký kraj, IČO 70891508, se sídlem U Jezu 642/2a, 460 01 Liberec (dále jen "") - oznámil prostřednictvím oznámení o dobrovolné průhlednosti , které bylo odesláno k uveřejnění ve Věstníku veřejných zakázek 11.7.2017 (dále jen ""), svůj záměr spočívající v "" mimo zadávací řízení (dále jen ""). Předmětné oznámení bylo uveřejněno ve Věstníku veřejných zakázek 14.7.2017 pod ev. č. zakázky Z2017-018589 a v Úředním věstníku Evropské unie 14.7.2017 pod ev. č. 2017/S 133-272124.

V Oddílu II s názvem "Předmět" dobrovolného oznámení je v bodu II.2.4) "Popis zakázky" uvedeno následující: Jako konečná hodnota veřejné zakázky byla zadavatelem v bodu II.1.7) dobrovolného oznámení uvedena částka 18 000 000 Kč.

Dne 28.7.2017 podal navrhovatel - BusLine, a.s., IČO 28360010, se sídlem Na Rovinkách 211, Podmoklice, 513 01 Semily (dále jen "") zadavateli námitky proti dobrovolnému oznámení o záměru uzavřít smlouvu a proti postupu zadavatele, který směřuje k zadání veřejné zakázky mimo zadávací řízení. Tyto však zadavatel rozhodnutím z 8.8.2017 odmítl.

Dne 13.10.2017 vydal Úřad pro ochranu hospodář­ské souteže (dále jen "Úřad") rozhodnutí, č. j. ÚOHS-S0330/2017/VZ-29881/2017/521/MŽi, z téhož dne (dále jen "").

Výrokem I. Úřad zamítl návrh navrhovatele v části vzta­hující se k postupu zadavatele směřujícímu k údajnému zadání veřejné zakázky mimo zadávací řízení v rozporu se zákonem č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), a to pořízením podílu v obchodní společnosti zajišťující veřejnou službu v přepravě cestujících v autobusové dopravě za účelem následného zajištění provozování autobusové dopravy na území Libereckého kraje, případně nabytím pohledávek za takovou společností či koupí závodu nebo části závodu společnosti zajišťující veřejnou službu v přepravě cestujících v autobusové dopravě za účelem následného zajištění provozování autobusové dopravy na území Libereckého kraje, podle § 265 písm. a) zákona, neboť nebyly zjištěny důvody pro uložení nápravného opatření podle § 263 zákona.

Výrokem II. Úřad zamítl návrh navrhovatele v části směřující proti dobrovolnému oznámení o záměru uzavřít smlouvu, neboť nebyly zjištěny důvody pro uložení nápravného opatření podle § 263 zákona.

V odůvodnění výroku I. napadeného rozhodnutí Úřad uvedl, že základní otázkou, kterou je třeba se zabývat, je, zda koupě akcií, nabytí pohledávek či koupě závodu (tedy tři různé postupy či právní jednání, které zadavatel zamýšlí realizovat, příp. zvažuje jejich realizaci, a které navrhovatel označil v souvislosti s nabytím výlučné majetkové účasti) vůbec naplňují znaky veřejné zakázky ve smyslu zákona.

Nejprve se Úřad soustředil na to, zda předmět smluv, které chce zadavatel uzavřít, představuje poskytnutí dodávek, služeb nebo stavebních prací. Co se týká stavebních prací a služeb, ty Úřad vyloučil hned v bodě 101 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ke skutečnosti, zda se nejedná o veřejnou zakázku na dodávky, pak uvedl, že jakkoliv je v § 14 odst. 1 zákona u veřejných zakázek na dodávky uvedeno, že jejich předmětem je mimo jiné pořízení věcí, nelze toliko na základě jazykového výkladu konstatovat, že se v tomto případě jedná o všechny věci v právním smyslu, jak jsou definovány v § 489 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Tento svůj závěr následně Úřad opírá o důvodovou zprávu k návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady o zadávání veřejných zakázek (dále jen ""), dále o anglické, německé a slovenské znění návrhu směrnice 2014/24/EU, přičemž sám k tomuto dodává, že pojem "výrobek" je významově užší, než pojem "věc" dle § 489 občanského zákoníku. Dle Úřadu bylo tedy možné uzavřít, že z pohledu evropského práva představují veřejné zakázky na dodávky takové smlouvy, jejichž prostřednictvím jsou pořizovány "výrobky" ve smyslu "zboží" obchodovaného na daném relevantním trhu. Nemusí se přitom nutně jednat toliko o věci hmotné (ilustrativním příkladem nemateriálního "zboží" mohou být např. autorskoprávní licence), v každém případě se však rozsah aplikovatelnosti směrnice nekryje s nebývale širokým vymezením pojmu "věc" dle § 489 občanského zákoníku. Lze tedy dovodit, že cílem evropské úpravy nebylo regulovat pořízení takových věcí v právním smyslu, jako jsou akcie, pohledávky či závod, pochopitelně s výhradou, že by pořízením takových věcí docházelo k obcházení směrnice